Já nic, to můj dědeček

Přítomnost v Xantypě

Text Lubomír Martínek

 

pritomnost-kopiejpg1.jpg
Egon Schiele, Slunečnice. 1908. výřez. The Athenaeum

 

 

Nejsem tak silný, abych dlouhodobě odolával působení televize. Chrání mne strach z nákazy slovníkem, obsedantními tématy i spěchem. Můj přístup k této duševní pochoutce je tudíž omezen návštěvami veřejných místností vyzbrojených obrazovkou. I tak se ke mně občas dostanou vybrané kousky. Nedávno mne zaujala zprávička o mladé Angličance, která podala žalobu na majitele loterie, v níž dotyčná před čtyřmi lety vyhrála něco přes milion liber. Důvod? Záludná lotýnka se nepostarala o náležitou správu jejího majetku a ona jest zoufalou, neb na mizině. V reportáži se mihla výherkyně, jinak řečeno ideál globalizované ženské krásy: ňadra zpevněná silikonem, operativně zúhledněná tvář s uměle oteklými rty, silueta učiněná neodolatelnou liposukcí, lipolýzou i lipomodelací, účes angloamerického střihu, paže zkrášlené kérkou, to vše zabaleno do rozedraných výkřiků módy na botách, v nichž chodit nemožno. Pouze s výrazem očí si vizážisté poradit nedokázali, a na to, co prozrazovaly, nebyl vábný pohled. Následovala reklama na šampón zabraňující padání vlasů. Pak přišel seriál mající se životem co možná nejméně společného. Zkrátka zasloužený odpočinek po vyčerpávajícím pracovním dni.

Je lehké se dovtípit, jaký typ poskytovatelů služeb se na sedmnáctiletou výherkyni sesypal. Chudák holka. Představit si tlak, jemuž byla vystavena, není obtížné, netřeba mít štěstí ve hře, aby na něj také doléhal. Kterak si počínali nevím, tak bujnou fantazii samozřejmě nemám.

Z bedlivě hájené žabí perspektivy vidím především přímou úměru: čím více žvanění o svobodě, tím zavilejší mlčení o odpovědnosti. Občas přijde na přetřes odpovědnost kolektivní, tím to také vadne. Patetické výzvy k účasti na záchraně světa není obtížné přeslechnout, volání k odpovědnosti za stav společnosti jsou pouze nezávazné rétorické figury. Naopak zmínky o odpovědnosti individuální jsou zhruba stejně společensky nepřípustné, jako mluvit ve viktoriánské společnosti o sexu. Úspěch slaví autority slibující, že naše pozemské putování naládují smyslem, nebo alespoň jeho náhražkou. Proces ubývání osobní odpovědnosti je tak nenápadný a obtížně uchopitelný, že teprve v pasti lze pocítit jeho následky. Prvopočátek prosvítá kdesi u snímání hříchů a možná ještě dál. Na každý pád má na rozpadu pocitu viny značný podíl ctižádostivý a sebestředný masochista Rousseau, který přenesl odpovědnost za vlastní prohřešky na společnost. „Jak je možné, že já, tak ušlechtilý, jsem spáchal něco tak mrzkého?“ Není divu, že měl úspěch. Kdo by se rád neslyšel, že za jeho hanebnosti může jakási vyšší mocnost? Po něm následovali další: objevitel neúprosných historických zákonitostí Marx a systematik podvědomí Freud. Proces vyvrcholil po pádu totalit, protože v demokracii, v níž je každý hlas dobrý, není místo pro bývalé kolaboranty, ideology, demagogy, vykonavatele rozkazů, vyšetřovatele... Při tvorbě nového ducha doby pomáhali ochotní psychologové, psychoanalytici, psychiatři, historici, advokáti, sociologové, lékaři, politologové a ostatní profesionální pečovatelé o duševní blaho nesvéprávných. S troškou do mlýna přispěchali také vykladači genetiky. Obstarožní „Já nic, já muzikant“ nahradilo postmoderní „Já nic, to můj dědeček“. Dokonce i technici a zákonodárci neustále vymýšlejí složité systémy a zákony, jak nás chránit před naší roztržitostí, neobratností a hloupostí. Nikdo za nic nemůže, nikdo nic nespáchal, nikdo se na ničem nepodílel, nikdo na nikoho nedonášel. Za všechno může rodina, společnost, doba, režim, chudoba, podvědomí, nezaměstnanost, geny, špatná výchova nebo nedostatečné vzdělání. Výsledek je nasnadě: chyb, omylů, přehmatů a dokonce ani zločinů neubylo, pouze viníci zmizeli. Není zač se stydět, čeho litovat, o čem přemítat, čím se užírat. Neschopnost připustit aspoň spoluvinu nepochybně souvisí i s nevídanou životní úrovní.

Historici mohou puknout, když se minulost posuzuje současnými měřítky. Jak ze sebe odstranit vlivy Zeitgeistu, si ovšem nechávají pro sebe. Puritánští moralisté zase tvrdí, že morálka je pouze jedna, hodnoty platné všude odnepaměti až do skonání časů. To jim umožňuje mentorovat, napravovat, brojit a přivádět bližní na správnou, třebaže v každém století jinou cestu podle toho, jaký ideál momentálně převažuje. Školní docházka je sice povinná, přeslabikovat upoutávku už umí skoro každý, ale přečíst si návod k použití je plýtvání časem. Nemocné je třeba utěšovat, omlouvat, chlácholit, povzbuzovat. Hlavně nesoudit, abychom nebyli sami souzeni. Jen tak je možné se opájet vlastní ušlechtilostí. Výsledkem jsou zločinné režimy bez zločinců, narkomané přinucení nezaměstnaností k životu na sociálních dávkách, tvorové nasávají přebytečná kila sádla ze vzduchu, násilníci zplození učitelem vyžadujícího kázeň, teroristé puzení k atentátům ztrátou národní identity, vrazi zahnaní společností do úzkých, náboženští fundamentalisté utiskovaní evolucionisty, traumatizovaní psychopaté, kteří přistihli tatínka při souloži s maminkou, tatíci, které starosti o rodinu nutí brát úplatky, matky citově vydírající své potomky, protože jim došla antidepresiva. Psychologicky prosté, následky nechutné. Čert aby se v tom vyznal a kat to spral.

 

banner_predplatne_clanek

 

Z čista jasna zbohatlá Angličanka posunula laťku opět o kousek výš. Oběť výhry, která stihla za čtyři roky prošustrovat víc jak milion liber, je nucena se s pomocí ochotných právníků domáhat svých nezadatelných práv, o něž ji majitelé anglické sportky připravili tím, že jí nezajistili náležitého opatrovníka. Doufám, že mne šťastná náhoda opět usadí před obrazovku, až bude soudce vynášet rozsudek. Rád bych viděl, jak nový pokus o překonání rekordu dopadl.

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne