Dvojrole Jiřího Dostála

Pravověrný personalista generálního ředitele

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

dostalj_cb_webjpg.jpg

 

Pro hutě i časopis je tím správným člověkem. Velmi dobře ví, že životaschopnost i budoucnost prosperující továrny i společensky uznávaného časopisu stojí především na lidech, kteří si svou odpovědnost plně uvědomují. Historie příbramských hutí se začala psát 21. dubna 1311 těžbou a zpracováním olovnato-stříbrné rudy, XANTYPA se narodila před dvaceti lety.

 

Jste rodák z Moravy, z Kroměříže, a vaše kariéra inženýra s diplomem z pražské Vysoké školy ekonomické byla odstartována ve městě, kterému jsme z prachobyčejné ustrašené podlézavosti nechali ukrást jméno a pojmenovali ho Gottwaldov…

Nastoupil jsem tam na generální ředitelství Obchodu obuví v roce 1977. A čtrnáct let na to jsem byl přijat do nové společnosti Baťa Česká republika, která tu po revoluci, a zní to až hořce ironicky, „znovu“ získala jistý prostor pro podnikání. Já se, překvapivě, z místa obchodního ředitele Obchodu obuví dostal u nového zaměstnavatele na pozici ředitele personálního. Když mi to sám pan Tomáš Baťa nabídl, byl to pro mě šok. Na otázku, proč právě já, mi odpověděl jednoduše: „Jste jediný člen vyjednávacího týmu, který se kromě obchodních, majetkových a finančních věcí zajímal i o to, jak to bude s vašimi lidmi.“ Usoudil, že jsem projevil sociální cítění, a když jsem mu přiznal, že o personalistice vůbec nic nevím, řekl: „To vás všechno naučíme.“ Přesně podle jeho filozofie – máš na to času dost! Měl jsem možnost budovat si svůj tým podle dispozic tehdejšího generálního ředitele, kterým byl velmi příjemný a důležitost práce s lidskými zdroji chápající Švýcar Hubert Mayer, a já si s chutí vybíral zkušené kolegy z předchozího působiště. A to nejen z tehdy už znovuzrozeného Zlína, ale oslovil jsem i tři silné osobnosti například z libereckého podniku a kolegy z Ostravy, a jejich bohatých zkušeností náš tým personalistů pak využil především v provozu i na prodejnách.

 

Zlíňané a bývalí baťovci čekali, že firma Baťa rozjede ve Zlíně znovu výrobu. Nestalo se. Víme proč?

Bylo to vysněné přání mnoha lidí. Firma Baťa po všechny ty roky před revolucí dál „fungovala“ v povědomí zdatných odborníků, absolventů Baťovy školy práce, a žily i vzpomínky těch, kdo se u Bati vyučili a pracovali u něj. Patřili k nim i rodiče mé manželky. Karta se začala obracet v 80. letech, kdy začala s Baťovou rodinou víc komunikovat i tehdejší vláda. Pan Baťa byl vášnivým cestovatelem a ke schůzkám se využívalo například jeho mezipřistání ve Vídni. O výstupech z těchto schůzek jsme my „od obuvi“ samozřejmě nic moc nevěděli. Když pak došlo na konkrétní privatizační projekty a pan Baťa projevil zájem o navrácení majetku, byť bylo řečeno, že nároky tu nejsou, předseda vlády Adamec i odpovědní ministři našli cestu k oboustranné spokojenosti. My „gottwaldováci“ jsme už byli v napjatém očekávání, kdy se pan Baťa objeví. Takže ten 16. prosinec 1989, kdy se přemalovávaly cedule se jménem města a pan Baťa byl přivítán na obrovském mítinku na náměstí, se dá brát jako datum zahájení oficiálních jednání o vstupu společnosti Baťa do Česka. Fakt je, že pan Baťa už od počátku svého pobytu ve Zlíně, kdy si prohlédl provozy Svitu a uviděl tam i šicí mašinu, na které dělal tuším v roce 1932 učňovské zkoušky, říkal, že o výrobu u nás mu už nejde, že má zájem hlavně o prodejny. V prvním kole jich bylo vytipováno osmatřicet, v čele s vlajkovou lodí na Václavském náměstí, která byla největší prodejnou ve střední Evropě. Jednu fabriku, a ta dodnes v Dolním Němčí funguje, si ale rodina přece jen nechala. Já byl pak, jako personalista, zaškolen na mezinárodním kursu v Torontu a ve Francii a byl jsem se podívat i na prodejny v Itálii, Polsku, Německu. Jako člen představenstva jsem se podílel i na zahájení činnosti na Slovensku (otevření první prodejny v Bratislavě).

 

Co bylo pro vás, už zkušeného pracovníka obchodu, nové, překvapující?

To, že systém, o kterém jsem četl v publikacích a dokumentech z dávných let firmy, neustále dobře funguje. A to jednotně, v rámci celého světa. Když jste přišel do kterékoli prodejny, bylo tam sedm základních šanonů. Tržby, náklady, majetky, personální věci, a kdekoli jste vzal do ruky šanon číslo 3, všude měl stejný štítek. Existoval tam i důkladný systém reportingu, který poskytuje managementu informace z oblasti řízení lidských zdrojů.

 

Četl jsem, že v reportingu platí prostá zásada, kterou může ve své práci uplatnit kdokoli z nás. Čím jsou odpovědi na otázky jednodušší, tím k nim bývají složitější cesty. Otázka má znít jasně, aby na ni padla jasná odpověď. Příklad: Budeme mít za dva roky dost lidí na rozvojové plány? Mám pocit, že takové otázky si dnes řada podniků neklade, anebo klade, ale najít uspokojující odpověď je čím dál těžší!

Já se u Baťů setkal s tím, že to, co my po revoluci rušili, jako byl kupříkladu zrušen plán kádrových rezerv a nazván já nevím čím, je u nich normální součástí ročního plánování. Byl to plán rezerv a nástupnictví. Měli přehled o tom, kdo jim kdy odejde, například do důchodu, ale i tom, kdo je operativním či perspektivním kandidátem na jeho místo. Pracovalo se i s externími tipy. I já pak čas od času externí tipy uváděl, byla to jména, která se mi zdála perspektivní a k mému překvapení pak odcházela přes centrálu v Ženevě až k Baťovi do Toronta a za nějakou dobu jsem některé z mnou vytipovaných lidí ve firmě měl. Tehdy jsem se stal pravověrným personalistou a nacházel jsem v tomto oboru souvislosti, které jsem do té doby jako manažer jiných oblastí zcela pomíjel.

 

A pak tu byl náhle zájem i o pravověrného personalistu…

Po pěti letech u Baťů jsem dostal nabídku od další světoznámé rodinné firmy Ahold, kterou založil Albert Heijn (a my její obchody známe nyní pod jménem Albert), kde jsem byl personálním ředitelem a organizačním office viceprezidentem tři roky. A po krátkém působení na postu personálního ředitele v IPB jsem přišel sem, do příbramských Kovohutí. Generálním ředitelem tu byl pan Otakar Kaucký, se kterým jsem mimochodem spolupracoval jak v Obchodě obuví, tak i u Baťů. Zahájil u nich svou kariéru právě v Baťově „mrakodrapu“ na Václavském náměstí. Požádal mne, abych v Kovohutích inovoval oblast personálního řízení. Začal jsem vzděláváním top manažerů, i konkretizováním vizí. Pak se panu Kauckému zdálo, že jen s takovým objemem úkolů nemohu být spokojen, a přidal mi do náplně práce i tzv. Integrovaný systém řízení. Spadá do něj řízení kvality, environmentální management, což je systematický přístup k ochraně životního prostředí, i bezpečnost práce… Když pan Kaucký zemřel, byl jsem pověřen a posléze jmenován generálním ředitelem. Ale personalistiku jsem si vzít nenechal. Ostatně ve firmě naší velikosti prochází tak jako tak většina záležitostí z personálního řízení přes generálního ředitele a vedení firmy.

 

Působíte v Kovohutích patnáct let a v České republice jste dnes jediní, kdo zpracovávají olověné odpady, především z vysloužilých autobaterií, přímo v horentním objemu. Ročně přibližně z 60 – 70 tisíc tun olověného odpadu vyprodukujete 45 tisíc tun olova! Recyklací odpadů získáváte i maximálně možné množství drahých kovů, zlata, stříbra, platiny, recyklujete elektroodpad a přede dvěma roky jste přikoupili i Recyklaci Ekovuk, zabývající se ekologickým zpracováním svítidel a světelných zdrojů (zářivky, klasické i úsporné žárovky, výbojky, a další odpady s obsahem rtuti). A přidáme-li i vaše výrobky z olova, pájky, plechy, střelivo, tedy diabolky… Je ve vašem oboru ještě vůbec možné vysnít si nové vize, které by firmu dovedly k dalším dosažitelným metám?

Občas se mě někdo zeptá na mé koníčky. Nejlákavějším koníčkem je teď moje práce. A s tím souvisí právě ty zmíněné vize. Baví mě vymýšlet něco nového, co stojí za to realizovat. Nabízejí se možnosti rozšíření výroby, zpracovávání dalších recyklovatelných odpadů, které lidská společnost chrlí ve velkých objemech… Takže jsem postupně omezil svoje osobní aktivity i účast v některých společnostech a orgánech, kam jsem místo sebe doporučil naše mladší perspektivní manažery. Kupříkladu už nejsem prezidentem České asociace odpadového hospodářství a do představenstva se dostal náš kolega Karel Oliva. Mé další plány vyžadují samozřejmě také čas a i s ním musím nakládat ekonomicky. Vzhledem k tomu, že jsem – a s tím nic nenadělám – cestujícím manažerem na kolečkách, utíká mi opravdu rychle. Mám de facto tři bydliště. Trvalé nadále ve Zlíně, kde žije manželka s dcerou a naši dva psi (i kočka!), přechodně-operativní zde v Příbrami, které využívám, když se nahrne moc práce a pracovní den končí v nočních hodinách, a další azyl mám v Praze, v metropoli s širokou komunitou známých, přátel a obchodních partnerů. A také s redakcí XANTYPY!

img_9237webjpg.jpg
Se zakladatelem Kovohutí Dr. Milanem Sládkem

Mladé, dvacetileté, veskrze pozitivní dámy! Čí vizí byla?

Dvou lidí, které uvádí její tiráž. Zakladatel: PhDr. Milan Sládek, Ph.D., MA. Zakládající a čestná šéfredaktorka: Magdalena Dietlová. Dohodli se, že by bylo vhodné vydávat časopis, který by zcela jinak pojal společenské dění a bez metod bulváru, bez invektiv, seriózním způsobem informoval o všem, co mají „na svědomí“ nevšední lidé z nejrůznějších oborů. Jedním z hlavních záměrů bylo dostat se i do povědomí expatriotů, lidí žijících v zahraničí, a přinášet jim zprávy o událostech, které v České republice v průběhu 90. let minulého století proběhly. To, co si paní Dietlová s panem doktorem Sládkem, předsedou představenstva Kovohutí, předsevzali, se splnilo a nás, vydavatele, těší každé číslo, každý materiál, který vyvolá u čtenářů náležitou odezvu. Bereme vydávání XANTYPY jako donátorství, spojené s Nadací Jana Anderse Sládka, podporující mladé umělce a aktivity ve zdravotnictví, kultuře a sportu, a pomáhající tělesně postiženým spoluobčanům nejen v příbramském regionu, ale i celé ČR. Dnes je šéfredaktorkou XANTYPY Michaela Gübelová, podílející se na vydávání časopisu od prvopočátku. Během posledních dvou let se obměnil téměř celý redakční tým. Idea XANTYPY se ale nemění, což vypovídá o tom, že zakladatelé vsadili na správnou kartu.

 

I Xantypa se svým způsobem týká recyklace, recyklace paměti a myšlení české společnosti. A bylo by příjemné, kdyby se, stejně jako Příbram, spojovaná už provždy se stříbrnými doly a hutěmi, využívajícími dnes k výrobě olova a stříbra místo rud baterií a zařízení či materiálů nebo součástek, které nám už jednou posloužily, stala i ona časem nepostradatelným rodinným stříbrem. O sympatické provázanosti Kovohutí a časopisu vypovídá i jeho poslední speciál DOMY S PŘÍBĚHEM. Závěrečný článek je věnován vaší raritě, podnikovému hutnickému muzeu v areálu Kovohutí. Jeho exponáty mají svou váhu (a to nejen v přeneseném slova smyslu!), jak říká s pýchou v hlase pan Zdeněk Kunický, vždyť o některá letitá strojní zařízení projevilo zájem i Národní technické muzeum. Těch více než 700 let tradice zkrátka hned tak ze světa nezmizí… Ale k budoucnosti. U Baťů vás, personalistu, nadchl plán rezerv a nástupnictví. Noční můrou českého průmyslu je dnes nedostatek mladých sil. Jak je to s nástupnictvím u vás?

Obor hutnictví v učňovském školství prakticky neexistuje, a zdejší průmyslovka nám také hotového hutníka nevychová. Při přijímání nového zaměstnance je prvotním kritériem zjistit, zda chce vůbec pracovat. To je alfa a omega všeho, protože my jsme schopni si z něj za určitou dobu udělat hutníka sami. Máme tu truhláře, lidi z tiskáren i knihovny nebo ze zrušené masny a jsou z nich hutníci, kteří se nebojí manuální dřiny ani nepřetržitého trojsměnného provozu, svátky nesvátky. U profesí, které provoz řídí, se už můžeme opřít o absolventy vysokých škol chemicko-technologické, ekonomické nebo báňské. Ti vplují do procesu poměrně rychle. Z nich si vychováváme ony rezervy a „nástupníky trůnů“.

 

Nedá mi to, abych si nakonec nepohrál s paralelou, kterou nabízí titul filmu CÍSAŘŮV PEKAŘ A PEKAŘŮV CÍSAŘ. Jan Werich v něm hraje císaře a pekaře, dva chlapíky, které život svedl dohromady. I vy jste v Kovohutích přijal „dvojroli“ a váš příběh se může jmenovat GENERÁLNÍ ŘEDITEL PRAVOVĚRNÉHO PERSONALISTY A PRAVOVĚRNÝ PERSONALISTA GENERÁLNÍHO ŘEDITELE. Ti dva jsou ale jedním a týmž Jiřím Dostálem, jednou hlavou, která vidí v nedílnosti těch dvou postav hluboký smysl. Je jistě úžasné řídit firmu, jejíž zaměstnance si člověk vybral k jejímu obrazu. Přejeme vám, ať se vaše olovnato-stříbrné vize a poslání i dál plní, a za XANTYPU děkujeme!

A za čtenáře slibujeme, že každá naše baterie je už teď i vaše!

 

text Pavel Cmíral

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne